Dětství. Kdyby se tak mohlo vrátit.

Před chvílí jsem se vrátil z Martina, jak se říká naší hoře nad vesnicí, a při pohledu na jména mých přátel, vytesaná v mramoru, mi proběhly hlavou vzpomínky na tu nádhernou dobu našeho dětství. Tak trošku drze si dovolím vám něco z toho v rychlosti načrtnout.

Jeden z mých velkých kamarádů, co patřil do naší dětské party, byl Luboš. Nesmím na něj zapomenout, přestože měl zásadní odpor k jakémukoliv zrychlenému pohybu a běh pro něj byl třídním nepřítelem.
„Kam pořád lítáte,“ pokřikoval na nás ze štreky u kolejí, u nichž jim končila zahrada.      „To se neumíte pohybovat slušně jako normální lidi, podívejte se kolem sebe. Kolik tady ještě vidíte takových bláznů, jako jste vy,“ skoro dospěle nás pokaždé poučoval, jakmile jsme u něj provinile zastavili, přestože nebyl o nic moc starší než my. Tak asi o dva roky. Ale choval se s takovým nadhledem, až jsme se vždycky lekli, zda přece jen neděláme něco nepřístojného. Ovšem jen na pár okamžiků. Pokud nás nezaujal něčím jiným, co by změnilo naši pozornost, hned jsme zase vyrazili dál za svým původním cílem.
A on měl většinou pokaždé něco v zásobě. Stopování. Střelba lukem a šípy. Házení nožem i sekerou, ta se mu občas také objevila v ruce. Co může víc rozrušit chlapeckou duši ovlivněnou Vinetuem, než hra na indiány. Luky jsme si dělali sami ze speciálního keře, který měl vysokou pevnost, ale hlavně jeho dlouhé výhonky byly rovnoměrně rostlé a pružné. Nesměl být moc dlouhý, abychom ho zvládli dobře tětivou napnout. A šípy. Jednoduchá věc. Na kolejích jsme nechali rozjet vlakem osmdesátky nebo stovky hřebíky, u kterých se pak na brusce nebo pilníkem zbrousily hroty do špičky a zasadily se do suchých palachových stvolů, kde se zpevnily omotáním tenkým drátem a bylo to hotovo. Později jsme ještě oškubali sousedům krocany a na druhý konec šípu pro jeho lepší letové vlastnosti přivázali silnou nití sestřihnuté peří. Každý šíp je měl zvlášť tvarované a podle toho i jinak letěl. Dokonce jsme je měli i pojmenované. Přes záda jsme si pak přehodili toulce na šípy. Ty nám moje maminka sešila na starém šicím stroji, který se poháněl šlapáním nohou, z koženky. Materiál na ně jsme drze vyřízli ze sedadel v odstavených vyřazených vagonech, které stály na slepé koleji na našem vlakovém nádraží. A mohlo se střílet. A že jsme to uměli. Neuvěřitelné, když si na to dnes vzpomenu, co jsme si dovolili a hlavně, že se nikomu z nás nic vážného nestalo. A občas k tomu nebylo daleko. Dokázali jsme i na šedesát metrů v pohodě trefovat pytel sena, když jsme jako správní indiáni pronásledovali ze štreky u kolejí dostavník, který vždy někdo z nás předváděl tak, že dole po polní cestě běžel a táhl za sebou na desetimetrovém provaze ten naplněný pytel. My pak po tom pytli stříleli a občas se mihl šíp i kolem hlavy toho nebohého běžce vlekoucího náš terč.   I odtud pak pramenila naše vysoká základní běžecká rychlost. Bylo to určitě velmi ostrý trénink. Jen Luboš nikdy neběžel. „Nejsem sebevrah,“ procedil mezi zuby, když jsme mu podávali špagát. „Když vidím vaše umění, tak je mi jasné, že při mé rychlosti, kterou disponuji a jsem ochoten ze sebe dostat, bych měl hned první šípy v zadku,“ komentoval naši drsnou zábavu. Potom raději popadl luk do ruky, hodil si toulec na záda a vydal se na lov divokých králíků, kteří měli nory podél kolejí. Nebo případně zamířil do potoka, který byl tenkrát plný ryb a v hlubokých tůních se daly šípem občas střelit i pořádné kusy. To byl celý on. Jakmile šlo do tuhého, sebral rozum do hrsti a změnil naši nebezpečnou hru v jinou, ovšem ještě dobrodružnější akci.
Později jsme dokonce přešli na palné zbraně. Přišel s tím on a byl také jejich jediným výrobcem. Ze dřeva vyřezal jednoduché pistolky s úderníkem taženým gumou ze zavařovačky. Do trubky, která byla zasazená do dřevené hlavně, se před náboj do startovací pistole dal brok a šlo se na lov. Později se používaly i náboje z malorážky, ale to už bylo dost nebezpečné. Největší zábavou pak byl lov myší a křečků po sklizni obilí. To jsme na poli stříleli vždy celé odpoledne.
V žádném případě ovšem nebyl nemehlo, jak to tak může podle mého vyprávění vypadat. To ne. On jen pečlivě vážil každý svůj pohyb a prováděl jej velmi úsporně. Nebyl vůbec nějaký nemotorný tlouštík, spíš takové suché a šlachovité bidlo, ale měl v sobě jakési rozvážné myšlení. A naprosto nás všechny převyšoval v jedné věci. Společně s mým bratrem uměl neuvěřitelně daleko házet. A navíc velmi přesně. Kameny létaly z jeho ruky pro nás do neuvěřitelných vzdáleností a ještě se tam obvykle i trefil cíle, na který mířil. Taky jsme nebyli žádná ořezávátka, ale na tohle jsme neměli. Jemu to z té nesmírně rychlé ruky létalo o pár desítek metrů dál než nám. Však také patřil do seznamu policajtů. Když zjišťovali, kdo zase rozbil okna u vlaku, jeli celkem najisto k nám nebo k Lubošovým rodičům.
Prožívali jsme nádherně bouřlivé dětství, kdy jsme neztráceli čas vysedáváním u televizí nebo počítačů, které naštěstí tenkrát nebyly a ještě mnoho let jsme o nich ani neslyšeli, jako současná generace dětí.
Luboš se přece jen jednou objevil s námi i na atletických závodech. Dlouho to trvalo, než jsme ho přesvědčili. Nakonec souhlasil pod podmínkou, že si hodí oštěpem a pak už bude jen komentovat naše snažení. Byl z toho nesmírně nervózní a moc se snažil, proto mu to asi nešlo jako normálně. Ono je taky něco hodně jiného mít v roce kámen nebo oštěp.
„Já tu nebudu nikomu dělat šaška,“ prohlásil, když viděl, co mu to podivné nářadí po odhodu dělalo. Zapíchl ho vztekle před sebe do škváry a víckrát s námi nejel. Škoda, protože teď už vím, že by stačilo jen to všechno vzít pěkně po pořádku správně od základních začátků a byl by asi hodně dobrý. Možná by mu to změnilo celý další život. Kdo ví.
Takhle se nás začal postupně stranit. Jakmile jsme opustili základní školu a rozprchli se do všech koutů naší země, zůstal vlastně v celé dědině sám, jen s pár jemu podobných kluků. Většinou se učili ve Vyškově nebo blízkém okolí jako on a aby zabil volný čas, zamířil s nimi hned z vlaku do hospody za ostatními místními pivařskými experty.
Tam už potom trávil s cigaretou v ústech a sklenicemi pěnivého moku zbytek dne až do zavírací hodiny. Ostatně to ze dveří restaurace měl domů jen přes silnici, tak se tam pokaždé nějak dostal.
Jak běžela léta, nějak jsme se přestali potkávat, protože já se vyhýbal hospodám a neměl čas ani potřebu bývalé kamarády vyhledávat. Mé celodenní sportovní zatížení a hlavně zaměření na jiný styl života by oni stejně většinou nepochopili.
Tak jsem ho málem, když jsem v rámci regeneračního klusu coural jednou navečer podél břehů rybníka a právě vzpomínal na to, jak jsem společně s ním odtud přesazoval orobinec a ostatní vodní rostliny a samozřejmě i přenášel ryby do našeho oblíbeného jezírka ve starém pískovcovém lomu, ani nepoznal.
Těžký krok a velmi unavený pohled jeho černých očí už tenkrát nevěstil nic dobrého.
Jak mě uviděl, otočil se a raději se mi vyhnul. Asi už na naše zážitky z dětství zapomněl nebo nechtěl, abych se s ním potkal. Nevím. Nešel jsem za ním. Byli jsme už každý někde jinde a neměli bychom si co říct. Je pravda, že jsme to ovšem tenkrát ani jeden z nás nezkusili.
I on, stejně jako ostatní naši místní štamgasti, už byl tehdy na nejlepší cestě na hřbitov.
Bylo jich ve vesnici celkem dost nejrůznějšího věku a najednou se začali ztrácet jako pára nad ranní hladinou Chobota, jak se jmenuje náš rybník. A dá se říct naprosto jistě, že vesměs všichni zemřeli na alkohol.
Také Luboš změnil velmi brzy po našem posledním setkání své bydliště.
Už je to hodně let, kdy zamířil na poslední alkoholovou párty za svými ostatními pivními brachy.
Večer, kdykoliv běžím kolem hřbitovní zdi na Liliové hoře, je tam v tom hrobovém tichu všechny vidím a slyším. Je jich tam už opravdu hodně.
Nakonec se tam u paty kostela Svatého Martina asi stejně sejdeme zase všichni.
A určitě si potom zavzpomínáme na to naše nádherné a bezstarostné dětství.