Stáří, to je i moudrost a zkušenosti

Možná se vám bude zdát, že jsem tímto nadpisem poněkud z cesty, až si přečtete, co se mi před několika lety stalo, ale já si myslím, že i to je dokonalá ukázka toho, jak se chováme nejen k moudrosti starších lidí, ale i k tomu, co zde všechno zbudovali.

To nedělní ráno jsem se nemohl zvednout z postele.  Závod den před tím mi dal zabrat. Mé obligátní úsloví: „Nejsou místa mého těla, která by mě nebolela,“ víc než dokonale popisovalo stav, v němž se nacházela má tělesná schránka.
„To bude dnes utrpení,“ proběhlo mi myslí. „Kdoví jestli se vůbec rozběhneš,“ ozvalo se kdesi hluboko ve mně pochybovačně, když jsem si opatrně prohmatal oteklou achilovku a se skřípěním zubů rovnal do kříže proti noze bolavá záda. O ostatních, v porovnání s těmito, téměř nicotných potížích, jsem ani nepřemýšlel.
„No zkusíš to pomalu, někde do lesů a snad se to rozchodí,“ poručil jsem si a zkusmo se začal rozhýbávat. Okamžitě to bylo hned všechno ještě horší. Zanechal jsem marných pokusů uvést své tělo do přijatelného stavu, oblékl se a vyrazil skákavým plížením, či spíše přískoky, ovšem ve stoje, ještě ztichlou ranní vesnicí směrem k modravým lesům.
„Trochu to povoluje,“ zaradoval jsem se po pár kilometrech klopýtání a úporného boje s neskutečnou bolestí.
Jenže po vyběhnutí prvního dlouhého kopce, když jsem se ocitl na nejvyšším bodě v širokém okolí, už bylo vše jinak.
Přes achilovku jsem se nemohl vůbec odrazit a o zádech ani nemluvím. Tam jsem měl snad vražený hřebík, který se mi při každém kroku zabodával čím dál hlouběji nejen do zad, ale snad i do mozku. Na velké lesní křižovatce jsem zastavil. „Tak to nepůjde. Musíš se zkusit vrátit nejkratší cestou domů nebo někde skončíš jako potrava pro místní dravou zvěř,“ rychle jsem usoudil po zběžné kontrole stavu pohybového aparátu.
Rozhlédl jsem se a vydal zarostlou lesní pěšinou směrem k vsi, ukryté v hlubokém údolí, o které jsem předpokládal, že leží někde tím směrem. „Ještě jsem touto cestičkou nikdy neběžel, ale snad mě dovede k lidským obydlím,“ doufal jsem. „Odtud se už nechám nějak dovézt domů. Konec konců přes les je to k nám pár kilometrů, tak to už snad nějak půjde,“ utěšoval jsem se, když mi na to mezi skřípěním zubů zbyla chvilka, kdy byla bolest menší.
Zurčící potůček mě vedl dolů a zanedlouho v dáli mezi stromy už prosvítaly červené střechy domů. Vyběhl jsem z hlubokého smrkového lesa na mýtinu a najednou se přede mnou na okraji stráně porostlé starými jabloněmi, vynořila chaloupka jako z pohádky. Dřevený plot trochu skrýval čerstvě, bílou barvou natřené zdi, které zpola překrývala došková střecha. Ten zvláštní pohled a to zázračné ticho kolem na mě zapůsobilo tak, že jsem se zastavil a s úžasem rozhlížel po okolí. „Tady to neznám, ještě jsem tu nikdy nebyl,“ zíral jsem ohromeně na ten skvost přede mnou a posadil se s bolestnou grimasou na lavečku u branky, za níž na zahrádce kvetly neuvěřitelné rostliny. Nikdy jsem tolik různých druhů pohromadě na tak malém kousku políčka neviděl.
„Copak je panáčku, chceš trochu vody,“ vynořila se náhle odněkud z hustých keřů rostoucích kolem bystřinky, spěchající do dědiny, kterou jsem tušil někde dole v údolí, vrásčitá stařenka. Květovaný šátek přes vlasy, čistá zástěra, milý úsměv na tváři a to prostředí, které i s ní vypadalo jako někde v neskutečné pohádce, to vše mi na chvíli dalo zapomenout i na bolest, která mi už projížděla celým tělem.
„Děkuji, dám si. Jen bych potřeboval spíš, aby to byla živá voda. Nemůžu skoro chodit,“ zareagoval jsem překvapeně po chvíli.
„Ukaž. Já se ti na to podívám,“sehnula se ke mně. Mlčky jsem sundal boty, omyl nohy v potoku a málem se už pro píchnutí v zádech nenarovnal.
Pokývala hlavou, když viděla, s jakými obtížemi se zvedám. Prohlédla šlachu a něco mi s ní udělala, protože prudká bolest vzápětí povolila a přešla jen v tupý tlak. Sejně tak mi projela páteř a světe div se, já se mohl najednou narovnat.
„Počkej, dám ti na to ještě něco sebou. Tohle bude potřebovat delší léčení,“ zaběhla svižně do stavení a v okamžiku byla zpět.
„Tady jsou bylinky na čaje, ty tě pročistí a urychlí hojení zánětů. Tuhle mast si budeš vtírat do bolestivých míst přes den a tuto na noc. A teď utíkej, dokud to tak moc nebolí, ať se dostaneš včas domů,“ řekla tiše s takovým trochu zádumčivým úsměvem a zmizela opět ve své zahrádce.
„Děkuji a co budu dlužný,“ zavolal jsem za ní, ale už se mi nikdo neozval. Popadl jsem tedy masti i čaje a spěchal lesem nejkratší cestou ke své rodné vsi.
Kupodivu to po jejím zákroku celkem šlo.
 Co teď? Mám se vykašlat na všechny ty moderní masti a zkusit jen recepty od zázračné babičky. Ani ne tak zdravý rozum jako spíš zvědavost, co to se mnou provede a přání, aby mi to opravdu pomohlo, zvítězila nad obavou a opatrností.
„Uvidím. Otestuji to. Hůř už snad ani nemůže být a nakonec už tam mi pomohla, kdoví jak bych se bez ní dopravil zpět,“ rozsekl jsem ten gordický uzel váhavosti a vrhl se na její léčbu.
Už po prvním dnu mi splaskl otok a tupá bolest začala zvolna ustupovat. Záda se srovnala, jak jsem přestal kulhat, ale také, snad díky těm bylinkovým odvarům, mi ustávaly i jiné obtíže.
 „Já snad začnu věřit na zázračné léčitelky,“ říkal jsem si v duchu. Po třech týdnech mi došly masti i čaje, ale byl jsem bez problémů a to jsem při tom i normálně volně klusal.
Nevěřil jsem vlastním očím. „Já takový klasický skeptik, budu muset uznat, že na tom opravdu něco je. Jedu za ní,“ rozhodl jsem se rychle, skočil do auta a mnoha kilometrovým obloukem zamířil do vesnice v lesích, ze které už nikam jinam cesty nevedou a lišky tam možná dosud dávají dobrou noc.
Vyjel jsem k posledním domkům a co to. Pěšinka, po níž jsem nedávno sbíhal, byla rozježděná koly těžkých aut. Netrpělivě jsem vylétl nahoru. Tam se mi naskytl šokující pohled. Místo pohádkové chaloupky zela v zemi čerstvě vybagrovaná díra. Dokola postávali dělníci známé stavební firmy a zřejmě nový majitel této bývalé úžasné nádhery hleděl se stavitelem do plánů svého nového domu. I zahrádka s léčivými rostlinami vzala za své. Málem mi vytryskly slzy.
„Kam zmizela ta stařenka, co tu bydlela,“ přitočil jsem se s dotazem k diskutujícím chlapům. Zkoumavě se na mě podívali. „Proč? Máte s ní něco společného?“ Zasupěl výhružně ten, co jim tam asi rozkazoval.
„Ne, ne,“ ustoupil jsem raději o krok zpět. „Já si přišel pro bylinky a masti.“
Škaredě se zasmál: „Tady už nic není a nebude. A tu babku, co to tu nechtěla prodat, si odvezli nějací příbuzní pryč. Nevím kam a nezajímá mě to. Mimochodem jste na soukromém pozemku, tak táhněte pryč. Nechci vás tu víckrát vidět.“
Mlčky jsem couvl. Mimovolně jsem se chytil za záda a opatrně protáhl nedávno ještě oteklou achilovku.
Tak to vypadalo zázračně dobře a je to všechno fuč.
Kdo mi příště pomůže?