Prach jsi a v prach se obrátíš

Možná až pro některé z vás krutý a tvrdý nadpis, ale je to jen upozornění pro nás všechny, že patříme do koloběhu této planety a z jejich zákonů se nedá vymknout.Ostatně vidíte to stále všude kolem sebe, a třeba bude dobré se nad tím trošku víc zamyslet a začít se podle toho také chovat. Pokud už není pozdě.

Snad vás trochu navnadí i můj zjednodušený pohled na jedno určité místo u nás v lesích, dokonale zapadající do tvrdého přírodního koloběhu, který s naivitou lidstvu vlastní pořád víc a víc narušujeme.
Již desítky let míří jedna z mých běžeckých tratí hlubokými lesy Drahanské vrchoviny směrem ke Třem javorům a odtud pak dál velkým okruhem přes okolní vesnice zpět domů.
V dobách mého běžeckého pravěku tudy vedla jen deštná stezka vedoucí stále nahoru obklopená mladými smrky, mezi kterými se občas dokázaly prosadit při své cestě za sluncem i štíhlé modříny. Až nahoře pak postupně přecházel jehličnatý les ve smíšený a buky společně s duby tu vytvářely nad úzkým údolím, jímž protékal malinký potůček, úžasnou ukázku přírodního chrámu, bohatého také na všechny zástupce místní fauny.
Jen málo lidských očí tento dobře utajený lesní zázrak spatřilo. Nikdo z lidí ho tak nenarušil a proto tam vládl až nebesky nábožný klid a tichý soulad se vším, co k přírodě patří. I když se z mohutných listnáčů rozléhal zpěv ptactva, hnízdícího všude v okolí a kolem dutin v kmenech se ozývalo vyťukávání morseovky zobáky datlů a strakapoudů, tak to všechno ani trochu nezčeřilo zdejší pohodu pro pasoucí se srnky a sem tam i nějakého zbloudilého zajíce. Ba dokonce ani černá zvěř, občas se bahnící v kališti nedaleko rozlehlé, ale mělké tůňky, v tom překrásném místě nevytvářela atmosféru strachu, stejně jako stíny dravých ptáků, kroužících nad obrovskými korunami lesních velikánů.
Sem tam také proběhly po větvích i veverky a ladně se přenesly ze stromu na strom, aby pak zmizely někde za kmenem, zpoza něhož chvíli předtím jukaly kolem sebe.
Nedá se všechno popsat slovy, co se tam pořád dělo a bylo k vidění, protože na tu nádheru snad ani není dostatek slov. Na takovém místě zůstanete jen v údivu stát. Ta živá krása vás donutí jen zkusit vše vnímat a naučit se cítit být součástí životní síly, co tam kolem všude prýští.
Zabloudil jsem tam opravdu jen náhodou kdysi před dávnými lety, když jsem hledal cestu, kudy bych si zkrátil velký oblouk své běžecké trati a už mi to místo natrvalo a dokonale učarovalo.
Velice rád jsem se tam pak jen tak zašel podívat a vyslechnout si ten dokonalý přírodní orchestr a prožít si zde úchvatné chvilky v každém ročním období.
 Ovšem jak běžely roky, krajina se postupně měnila. Cestu lesáci proměnili na rovnou asfaltku, aby na ni mohly těžké stroje a nekompromisně se vrhli na těžbu. Je pravda, že v co nejkratší době zplundrované mýtiny zalesnili, aby nebylo tolik vidět jejich bezohledné rabování, ba až kruté zacházení s přírodou, ale zásahy do té původní kontinuity pomalu měnily ráz celého lesa.
Jenže ten se nedal a tak podél cesty opět za nějakou dobu rostly do výše nové stromy a na nich zase ptactvo sbíralo larvy a hmyz a všechno plynulo dál. Během let se sem však dřevaři vraceli a pokaždé kus lesa zlikvidovali. A tak pomalu postupovali dál nahoru, až došlo na mé údolí.
Když jsem tam zase jednou po delší době doběhl, s hrůzou jsem hleděl na to peklo a nemohl pochopit, jak je možné během pár dní kvetoucí kus krajiny změnit v tak dokonalou spoušť. Ze všeho kolem tam na mě čišel jen užaslý smutek a z polámaných větví se tyčila k nebi němá výčitka:"Proč?“
Jen jeden velký dub nahoře nad svahem tam chlapi ponechali, a o to hůř to všechno kolem něj pak vypadalo. Stál tam jako pomník lidské bezohlednosti a připomínka řádění těžké lesní techniky, neboť mu kmeny jeho bratrů, co zde klesly k zemi v nerovném boji s motorovými pilami, odřely kůru, jak je podél něho vlekly traktory. Zároveň mu polámaly spodní větve a do hloubky poškodily kořenový systém.
Takto zmrzačený tam stál sám. Smutný, skoro bez života. A kolem něho bylo naráz tiché pusto.
Zanedlouho potom se tam objevili dělníci, spálili zbytky nezpracované dřevní hmoty a zasadili nové stromky. A za další roky už milostivá matka příroda společně s královnou tohoto lesa začaly pomalu hojit rány způsobené lidmi. Jenže údolí se jim už do jeho plné krásy a se vším, co tam k němu patřilo, nikdy nepodařilo do původního stavu obnovit.
Probíhal jsem tam vždy s pocitem obrovského smutku a viny, protože jsem se za to jako člověk také cítil zodpovědný. A dub samotář nade mnou jen kýval osamělými větvemi a vyčerpaný svým poškozením a také několika stovkami let, co tam žil, začal pomalu zasychat. Nejdřív se do jeho dutin a ran po hnilobě nastěhovali ptáci a nad pomalu rostoucími mladými stromky se zase rozezvučel jejich zpěv. I veverky, určitě za ty roky už jiné, se v něm usídlily, ale nic z toho už nemohlo zabránit jeho postupnému odumírání.
Bránil se. Každoročně z něho vyrašily nové větvičky, ale bylo jich pořád míň a míň.
A jak mladé listnáče kolem něho dorůstaly, čím dál ostřeji nad nimi trčela do výše jen olámaná silueta umírajícího stromu. Jako symbol a zároveň pomník krutosti lidí a také ovšem jako výstražně vztyčený prst upozorňující nás všechny na to, co jednou přijde.
Stárnul jsem společně s ním dál a kopec, který jsem musel při svém běhu ke stráni, kde rostl, zdolávat, se mi zdál rok od roku vyšší a tím pádem stále těžší a těžší.
Nedávno se přehnala přes naše kopce vichřice. Já potom okamžitě i přes zákaz vstupu vyrazil do lesů a s hrůzou sledoval, co v poškozených a oslabených porostech dokázala napáchat za škody.
Přeskakoval jsem polámané stromy a snažil se dostat po zpola zasypané cestě až nahoru.
Když tu co to? Něco na horizontu mi tam chybělo. Chvíli mi to nedocházelo. Až pak mi to docvaklo:"Dub. Můj dub. Kde je?“
Vysprintoval jsem, pokud se to ještě tak dá v mém věku říct, poslední stovky metrů nahoru a s úžasem zůstal stát. Pohled na padlý strom přede mnou a vyvrácené kořeny mě v ten ráz doslova šokoval a okamžitě naplnil neskutečným smutkem."Tak jsem tě přežil?" říkal jsem si v duchu a sedl si na zestárlý a nemocný kmen. Pohladil jsem jeho rozpraskanou kůru a položil se na něj, abych cítil jeho poslední záchvěvy životní síly, kterou tu kolem sebe po mnoho let rozdával.
Bylo mi do breku a ani se mi odtud nechtělo nikam běžet. Už všechno, co tam bylo kdysi krásné, kompletně zmizelo, stejně jako mé mládí a to nové, co kolem rostlo, již tak nějak jakoby nepatřilo do mého současného světa. Nemohl jsem se tam s tím vůbec ztotožnit.
Za pár dní navíc lesáci zbytek kmene rozřezali a všechno, co se z něj dalo použít, odvezli. Zbytek opět spálili. Jen obrovský pařez, který tam zůstal, se vrátil asi setrvačností a váhou hlíny na vytržených kořenech zpět do původního místa. Tím se aspoň zakryla ta obrovská rána v zemi. Připadlo mi, že se tam skoro uzavřela část mého života.
Dlouho jsem tam tudy neběžel, a abych pravdu přiznal, vyhýbal jsem se tomu nyní tak smutnému místu jak to šlo. Až nedávno jsem si procházel všechna svá oblíbená místa. I ta bývalá, po celém okolí, tak jsem se tam stavil. A najednou nedaleko pařezu starého dubu, co to nevidím! Pomalu se tam začíná zvedat do výše mladý dub. Určitě syn toho mého letitého lesního kamaráda. Má zatím kolem sebe dost místa, bude se mu tam určitě dobře dařit. A já na to dohlédnu. Dlužím to svému stromovému příteli za ty zážitky, které jsem tam všude kolem i díky jemu prožil.
Patřím sem do toho koloběhu přírody stejně jako on. A až já tady nebudu, tak aspoň ten nový mladý dub tam snad bude dál chránit nové, doufám, že již přece jen pomalu vznikající, kouzelné údolí.
Snad se jeho počátků ještě dožiji.
A snad se jím ještě i proběhnu.