Co vám ten pes udělal? - Letní povídka pro Víkend MF DNES

Sobotní těžký závod mi dokonale zrušil nohy. Tak zmasakrované jsem je měl naposledy po mistrovství světa veteránů do vrchu v italské Paluzze. Byl jsem vlastně ráno, když jsem se zvedl z postele, dost překvapený, že se ještě normálně rozejdu, což u mě nebývá po takové zátěži až tak obvyklé. Docela dobře mě to navnadilo a naplánoval jsem si tedy výklus.

 „Ale pomalu,“ nařídil jsem si hned při oblékání. „A vezmeš si sebou psa, ten tě pohlídá, kdyby hlava nezvládla dodržet plánované tempo.“
V neděli sebou Messiho, jak se jmenuje, obvykle neberu, protože běhám sice v lese, ale po silnicích a to on moc nemá rád. Pořád se snaží asfaltu vyhnout a raději se brodí kanálem, než aby běžel pěkně vedle mě. Já ale po závodech už musím mít v poslední době rovný podklad, protože moje nohy by s terénem měly dost velké potíže. Stárnutí je hrozná věc.
Jak jsem předpokládal, o běhu to fakt moc nebylo. Sotva jsem se vlekl. Nohy neposlouchaly. Málem jsem zakopával i o stíny na zemi a plíce mě fackovaly z obou stran, přestože jsem se snažil nefunět jako kovářské měchy. Co k tomu dodat. Nic. Prostě mé současné už tradiční pozávodní trápení.
Do toho ten můj labrador pořád kličkoval od příkopu k příkopu a svým neskutečným čichem lovil stopy. Sem tam mě skoro zastavil, jak musel označkovat území a protože ho už z vodítka nepouštím, tak to opravdu nebyla žádná slast.
Plížil jsem se dál do kopce ke Třem javorům, kde jsem měl v plánu se otočit a vrátit se stejnou cestou zpět, protože přes Olšany se mi se psem moc běžet nechtělo. Na každém dvorku tam mají nějakého hafana a jak pro mého zvířecího průvodce, tak pro mě by to bylo utrpení. On by se chtěl s každým kamarádit, což ovšem vesničtí hlídači nechápou, a my bychom potom pořád prchali přískoky od domu k domu.
Ve druhé půlce stoupání pes najednou zpozorněl a začal jezdit čenichem po zemi. Potom přede mnou zastavil a chvíli naslouchal, než jsem doběhl k němu a dorovnal délku jeho vodítka. Pak zakňučel a začal mě táhnout kamsi do lesa. Netrpělivě jsem škubl šňůrou a vydal povel: „Vpřed.“ Nereagoval a vlekl mě pořád dál po lesní cestě úplně jinam, než jsme měli běžet. Má neuvěřitelnou sílu, kolikrát ho nejsem schopen ani udržet a dnes to zase předváděl. „Co to děláš,“ zařval jsem už zuřivě a otočil konec vodítka kolem nejbližšího stromku. Je to dobrá brzda, občas to musím použít. Zarazilo ho to. Ale hned otočil hlavu ke mně a zhluboka štěkl. Zpozorněl jsem. To už něco muselo znamenat. On totiž vůbec neštěká, původně jsem si myslel, že to snad ani neumí. Až když nás jednou při našem společném klusu napadla obrovská doga, tak jsem teprve poznal jak hluboký a dunivý má hlas. Ale když ho použije, to už se opravdu něco děje.
„Co je Messi,“ zavolal jsem na něho a popustil vodítko. Táhl mě dál mezi stromy do lesa.
Málem jsem nestačil uhýbat před větvemi v mladém smrkovém porostu.
 Najednou se zastavil před hustým smrčkem a začal vrtět ocasem na všechny strany.
To byl už jasný signál, že tam něco je. A bylo. Ležel tam pes. Taky labrador, ale černý. Nakrátko uvázaný u stromu, kolem kterého si vodítko ještě obtočil, jak se chtěl dostat pryč, takže měl tak akorát kousek prostoru aby se mohl schoulit ke kmeni a neuškrtit se na hnusném řetízkovém obojku, samozřejmě bez známky, co měl kolem krku. „Co tu děláš chudáku?“ Sehnul jsem se k němu a pohladil ho po hlavě. Žádná reakce.
„Který mamlas tě tu nechal?“ Až po další větě ke mně zvedl strašně smutné oči a ve mně by se krve nedořezal, když jsem ten pohled viděl. Mesík už ho začal olizovat a tak se konečně trochu pohnul.
Sahám okamžitě do kapsy. Nosím tam sebou v sáčku, aby se mi nerozmočily, když se pořádně zpotím při tréninku, piškoty pro toho mého hladovce. Už jen můj pohyb ruky Messiho upozornil, že se bude něco rozdávat a okamžitě si sedá. Jenže tentokrát nic nedostává. Krmím toho nebožáka u stromu a mému psovi tečou proudem sliny z tlamy.
„Tu máš taky,“ hodím mu jeden, když vidím, jak chudák trpí.
Nalezenec konečně pomalu vstává a čeká na další pochoutku. Jenže už mi nic v šusťákové bundě nezbylo.
„Tak pojď,“ říkám mu a odvazuji ho od stromu: „Tady tě přece nenechám, nejsem takové hovado, jak tvůj bývalý pán.“ Až teď vidím jak je hubený.
 Pomalu se přiblížil ke mně, očichal mi nohy a otřel se o ně. Poplácal jsem ho po hrudi a pobídl ho: „Pojď, pomalu dojdeme ke mně domů. Tam dostaneš najíst a už cestou se napiješ aspoň z potoka. Kdoví jak jsi tu dlouho.“
Podíval se na mě a pak na Mesíka, který byl celý bez sebe, že má konečně kamaráda, kterého vlastně zachránil. A potom pomalu, těsně u mé nohy, ne jako ten šílený Messi, se vydal se mnou na svou novou cestu životem.
Tak mám zatím teď dva psy. Jeden se zotavuje a je úžasně vděčný a druhý kolem něho lítá a poskakuje a je strašně šťastný.
Nikdy nedokážu pochopit, co je to za lidi, kteří dokážou psovi provést tak hroznou věc.