Střepiny z běžeckého života - Kája

Život letí kolem nás tak svižně, že si nestačíme ani uvědomit, jak rychle z něho mizí lidé, kteří se okolo doslova jenom prošli. Ale pokud se to ztráta týká těch nejbližších, kamarádů, či přátel, vždy zůstanou nějaké vzpomínky. A není od věci si je občas připomenout. Zastavte se, zamyslete se a připomeňte si občas i vy všechny ty, kteří pro vás něco znamenali a třeba už jim to nemůžete říct. Například tak, jak to dělám právě teď i já.

Patřil do naší dětské party. Byl o tři roky mladší než já a přesto se nám naprosto ve všem vyrovnal. Ba v ledasčem byl i mnohem lepší než my všichni. Nikdy to nikomu nedával najevo. Typický flegmatik. Bral od mala svůj neuvěřitelně všestranný talent jako samozřejmost. Cokoliv se na vesnici dělo, byl tam a všude ho rádi viděli. On se ani nemusel moc snažit. Měl to od Boha. Podíval se, jak zarputile staří Sokolové dřeli gymnastiku a pak bez jakéhokoli vyzkoušení vlezl mezi ně, hodil tam salto či přemet, pokrčil rameny a mlčky klidně odešel. Byly věci, kde odjakživa vynikal. Už jako malý kluk. Využíval své obrovské všestrannosti, ale neměl snahu se nijak zvlášť předvádět. Když chlapi stavěli máju, vždy co nevyšší, občas bylo třeba něco ve špičce stromu spravit nebo zavěsit až poté, co strom už stál. Co teď. „Zavolejte Karla,“ ozvalo se z davu přihlížejících. Byl mezi nimi samozřejmě také. Než bys řekl švec, vylétl nahoru jako veverka, udělal, co bylo třeba a v pohodě slezl z kymácejícího se smrku dolů. Jen tak. Mimochodem. Jako by nic. A šel si po svých.
Běhal s námi celé dny po lesích a nikdo z nás kluků na to, že je o hodně mladší nebral ohled. Ani jsme nemuseli. On nám víc než stačil. Spíš nedával najevo, když už jsme si museli odpočinout, že to on nemusí. Další jeho obrovskou specialitou byl švih v ruce. Kam on dokázal hodit, to se nám ani nezdálo a ještě i navíc přesně. Však také policajti pokaždé věděli, kam mají přijet, když byla třeba rozbitá okna vlaků. V naší vesnici tohle uměli jen dva kluci. Pardon a jeden dospělý. Kájův otec. Asi moc neznáte koupaliště „Libuše“ v Lulči ve starém lomu. Tam se trénovalo. Osobně jsem viděl přehodit kámen od spodu, od skokanských můstků, až nahoru na skálu. Neuvěřitelný výkon. Tohle dokázal jeho táta, on „jen“ seshora dohodil až na břeh.
Mimochodem ten lom má zajímavou historii. Za první republiky se tam těžil kámen a po točité cestě po obvodu skály jej z velké hloubky tahali ve vozících nahoru koně. Po skončení šichty se dole obvykle nechávali. Jen občas je vyvedli nahoru. To se stalo náhodou i tenkrát v onen osudný den. Když ráno přišli dělníci do práce, nevěřili svým očím. Hluboký lom byl až po okraj zaplněný vodou. Přes noc. Všechno tam zůstalo. Naštěstí alespoň koně ne. To už je ale příliš dávná historie.
Pomalu jsme dospívali a já se začínal věnovat víc běhání a atletice. Kluci se přidávali. Také Karel. Přišel. Podíval se. „Co to je?  Oštěp? Ukaž, já to taky zkusím.“ Potěžkal ho. Podotýkám, že to byl ten pro dospělé, 800 gramů, a on měl snad tenkrát 15 let. Ze dvou kroků ho jen tak ledabyle odhodil a my zírali. On mu letěl a jak. Daleko za 50 metrů. Pokrčil rameny, ale neodešel. Zůstal a začal s námi dělat atletiku.
Měl trochu nohy do „O“. Smáli jsme se mu, že i když všechno umí, že stejně běhat jako my nebude. Obul si tretry a na dorostenecké soutěži tam kopl 200m pod 25 vteřin.
 „To je toho. Nic delšího stejně neuběhneš,“ dobírali jsme si ho. Podíval se na nás a nastoupil na tři kilometry. V poklidu tu trať odběhl pod 10 minut, oklepal půjčené tretry od škváry a jen tak se usmál.
 Nebyl hloupý. Jen pohodlný a čím dál víc spoléhal na svůj talent, jako ostatně většina takových lidí. I ve škole si pokaždé počkal, až všichni odříkají třeba básničku a aniž by se ji učil, jako poslední to zvládl odrecitovat také.
 Sport číslo jedna u nás ve vsi byl ovšem hokej. Ten on jediný pořádně prožíval a co uměl. Dřív bývaly brusle, tzv. kanady, vysoké a mezi podrážkou boty a horním okrajem brusle byla hodně velká mezera. On klidně při zápase prostrčil puk soupeři tou mezerou, elegantně jej objel a šel sám na brankáře. Co dokázal na ledě, to bralo dech.
 O počtech nastřílených gólů raději nemluvím. Konečně se jeho talent mohl projevit naplno a brzy kolem něj začali kroužit jako supové skauti ligových týmů.
 Měl před vojnou. Už se viděl v tenkrát slavné Dukle Jihlava. Jenže na vesnické zábavě si jej nějací výrostci dobírali a strhla se úplně normální rvačka. Přetrhali mu vazy v rameni. On s tím nikam nešel, doktory nikdy moc neuznával a pak už bylo pozdě. Místo v Dukle absolvoval vojenskou službu na hranicích. Tam se naučil popíjet a navíc měl při „ nácviku obrany hranic“ při nějaké hloupé bojové akci vážný úraz. Přerazil si po pádu ze skály obě ruce. Kdyby nebyl tak obratný, skončilo to mnohem hůř.
Když se vrátil z vojny domů, pochybní noví kamarádi jej popleskávali po zádech: „Pojď s námi do hospody. Ukaž, co zvládneš tady.“ Šel. Neměl už žádný cíl. Sport co miloval, dělat nemohl, práce ho nebavila a tak se pomalu utápěl v alkoholu.
Stal se z něj hospodský štamgast, který se měnil před očima. Co kdysi uměl, na to se zapomnělo a předváděl svůj talent jen v hospodských soutěžích. Bohužel, to, co se svým tělem prováděl, by nezvládlo několik lidí dohromady. Alkohol mu postupně zatemňoval mozek a on se v něm utápěl pořád víc a víc. Zřejmě měl už po těch létech strávených jen pivní výživou i velké bolesti, tak je přerážel stále vyššími dávkami toho jedu.
 Pak jednou zmizel. Nikdo ho nemohl najít. Ležel kdesi v komatu několik dní. Přežil to jen díky tomu božskému talentu. Diagnóza. Lékaři s úžasem hleděli. Tak zničená játra podle testů ještě žádný živý člověk neměl. V podstatě už mu vůbec nefungovaly. Díky silným lékům a své konstituci dokázal lavírovat asi tři roky na hranici života a smrti. Poslední čtyři měsíce průběžně v jaterním komatu. Svého otce přežil o 14 a matku o 5 dnů.
Možná už ani nevnímal, co jsem mu o tom říkal. V obličeji vypadal tak na 300 let.
Když zemřel, nebylo mu ještě ani 46. Tak skončil obrovský talent, který mohl rozdávat radost svým sportovním uměním tisícům lidí.
 Bude mě to až do konce života pronásledovat.
Byl to můj bratr.