Čin čertu dobře, peklem si ti odmění

I takto může dopadnou nedělní výlet na kole. Víc k tomu nechci nic dodávat. Obrázek s můžete udělat sami.

Sluníčko svítilo již od rána. Sice ho sem tam nějaký opar na obloze občas překryl, ale to neubralo nic na teplu, které po posledních týdnech plných dešťů a mokrého chladu působilo na tělo jako balzám.
„Konečně hezká neděle,“ pomyslel jsem si, když jsem natahoval postroj na mého labradora Messiho a vyrazil do lesů na naši pravidelnou dopolední procházku, které se už v mém podání nedá v poslední době říkat ani běh. Ale nešť. Odpajdali jsme, tedy já, pes se nudil, asi něco kolem 11 km a měl jsem toho dost.
„Neskutečné kam až může člověk spadnout,“ zuřil jsem po příchodu domů a hned si zelený vztekem nařídil druhou fázi odpoledne na kole.
A tak jsem taky provedl. Sice už po obědě ten vztek trochu opadl, ale venku bylo tak krásně, že je nesmysl sedět doma. „Kdoví, jak dlouho to vydrží,“ říkal jsem si v duchu, ale pro jistotu na sebe natáhl nové cyklistické triko s dlouhými rukávy z Lídlu. Však tam o ně taky byla rvačka.  Já se nerval. Počkal jsem si na druhý den, až ti, co zboží odváželi po vozících, ho zase přijdou vrátit. Takový je už holt český člověk.
A s tím jsem vyrazil do svého oblíbeného Rakoveckého údolí. Nějak moc mi to ani nešlapalo, tak jsem se spíš kochal krajinou a nikam se nehnal. Jel jsem tudy snad tisíckrát a pokaždé je zde možné vidět něco jiného. Sice mě zklamala čerstvě posečená otava, ale zase mě nadchly až neuvěřitelně rozvinuté a velké květy ocúnů, které se prodíraly ke slunci na okrajích luk, kam nezasáhly sekací stroje za traktorem.
„Tak nádherně už tu na podzim dlouho nebylo,“ proběhlo mi hlavou, když jsem se podíval k lesům, které zářily čerstvou zelení skoro jako na jaře. Jen na okrajích dubových větví se už listy začínaly červenat a také buky již poztrácely část olistění.
Vjel jsem do lesa a u nově upraveného přejezdu přes Rakovec jsem najednou uviděl zuřivě pobíhajícího kluka, jak kouká do mobilu a hledá signál.
„Tady se nikoho nedovoláš,“ křičím na něj z dálky s úsměvem od ucha k uchu. Taky to jeho počínání směšné bylo. Ale asi nevěděl jako já, že tu hluboko v Rakoveckém údolí jsou mobily k ničemu.
„Co potřebuješ,“ dívám se pátravě kolem sebe. Je tu sám. „Ále, na těch kamenech přes potok jsem procvakl duši,“ ukazuje na kolo ležící opodál.
„To si to neumíš spravit,“ divím se. Vozím si za ty roky hodně věcí na kolo sebou a mockrát se mi to vyplatilo. Ne, že bych byl nějaký šikovný mechanik, ale něco si přece jen dokážu opravit. A výměna duše je otázkou na pár minut.
„Nemám náhradní a stejně bych to neuměl,“ přiznává ten kluk s pokrčením ramen.
„Tak oni si všichni jezdí po lesích, jakoby se nechumelilo a snad si myslí, že nic nestane nebo že je tu servis na každém kilometru,“ říkám si v duchu, ale už vytahuji svoje náhradní díly, duše vozím vždy dvě a rozkazuji mu: „Sundej to kolo!“
„Jak? Já to nikdy nedělal,“ zoufale se na mě podívá. Zakroutil jsem hlavou, chytnul kolo, povolil napínák a brzdu. Přední kolo jde vysadit rychle. Sundávám mlčky plášť.
Naštěstí má trekové kolo stejné velikosti jako já. Přehazuji duši a nasazuji plášť.
„Ani pumpičku nemáš co,“ už jen spíš konstatuju a raději si vytahuji svoji. „Ne,“ zní jeho odpověď. To jsem stejně čekal. Nafouknu duši a nasadím kolo do vidlice. Ještě dotahuji napínák a trochu seřídím brzdu, aby se náhodou někde ten cyklistický kolega nepřizabil.
„Tak tady to máš,“ podávám mu kolo a umývám si ruce v potoce.
„Dík,“ zní jeho odpověď už jen z dálky, protože naskakuje na kolo a bez jakéhokoliv dalšího řešení situace mizí za prvními stromy. Jen mi ta jeho píchlá duše leží u mého kola. Neuvěřitelné.
Mávnu na jeho chováním rukou a jen zakroutím hlavou. Ani mě to moc nepřekvapuje. Skoro bych řekl, že se to dalo i čekat. Stejně už ta duše nebyla nová, párkrát jsem ji už lepil.
„Za dobrotu na žebrotu, však to moc dobře znáš. Už ses tolikrát spálil a stejně jsi nepolepšitelný vůl,“ kroutím hlavou nad vděkem, který světem vládne, a nasedám na svůj obstarožní stroj. Ten už toho se mnou zažil.
Rozjíždím se po sypané lesní cestě směrem na Jedovnice a nemíním si nechat zkazit krásné nedělní odpoledne nějakým neslušným magorem.
Jen tak si točím převody a sleduji okolí. Ta nádhera mi zase spravuje náladu a úplně zapomínám, co se před chvílí stalo.
Cesta se začíná zvedat a u louky, kde v létě leží vždy již mnoho let junácký tábor, stoupám do pedálů a vestoje jedu dál do kopce. Jde mi to tak mnohem lépe. Nejsem žádná kovaný cyklista, ale díky běhání jsem se naučil takto jezdit, protože mi to spíš připomíná běžecký pohyb a hlavně mi to jde lépe než vsedě.
Napříč přes cestu jsou zabudované plechové odvody pro vodu. A právě v okamžiku, jak jsem zabral naplno, mi sedlo zadní kolo dovnitř a při prudkém záběru něco cvaklo. Nohy se mi protočily naprázdno a okamžitě jsem stál.
„Do prdele,“ zařval jsem zuřivě, když jsem seskočil z kola a mrkl se dolů. Přetržený řetěz. Co teď. Tohle nespravím ani náhodou. Signál není. Co mi zbývá. Tlačím kolo pomalu nahoru. Bude to blíž do Bukovinky než zpátky do Račic.
Najednou slyším za sebou nějaký rachot. Otáčím se. Čtyři borci na horalech jedou jako o život. „Nemohli byste mi zavolat na tohle číslo nahoře domů pro pomoc,“ vytahuji mobil a volám za nimi. Ani slovo. Jen mizí v dáli.
„Co sis myslel,“ zuřím v duchu. „není každý takový blb jako ty, aby pomohl, když je to potřeba. Však je taky tak tahle společnost vychovává, tak co se divíš,“ uzavírám své myšlenky a šlapu si to k Junácké studánce, abych se napil aspoň čerstvé vody.
U skládky kulatiny stojí gazik a hajný tam počítá kubaturu.
Podívá se ke mně a usměje se: „Co máš za problém,“ prohlíží si kolo. „Ale, rupl mi řetěz,“ ukazuji mu na talíř. „Hoď ho nahoru, odvezu tě aspoň k hájence. Stejně už jsem tady hotový a odtud si pak zavoláš už pro někoho, aby si to odvezli. Jsi zdaleka?“
„Ne, jen z Nemojan. Syn už pro mě pak přijede. Díky moc. Je vidět, že ještě pár slušných lidí v této zemi žije,“ říkám mu a cestou lesem popisuji, co se mi dnes všechno přihodilo.
„Já už toho taky zažil, lidi jsou čím dál horší bestie,“ pokyvuje hlavou zarostlý lesák. „Ale to víš, my co žijeme většinou v přírodě, se přece jen asi dokážeme chovat jinak, než ti městští nazdárkové.“
„To je svatá pravda,“ říkám, když vylézám z auta a sundávám kolo u hospody v Bukovince. Tam se bude lépe čekat na odvoz.
„Máte to u mě, s něčím se u vás v hájovně, až pojedu zase kolem, stavím,“ mávám tomu dobrému muži do zrcátka. Jen se otočí, pokyne mi rukou a spěchá domů.
„Tak dobří lidé ještě žijí,“ říkám si, když vytahuji mobil. „Ale lupou abys je u nás hledal,“ uzavírám ten dnešní den, který tak hezky vypadal a jdu si pro točenou kofolu.
Chvilku přece jen bude trvat, než pro mě někdo přijede.